Jakub Kašpar
První čtení z Písma (Iz 63,15-64,3):
„Pohlédni z nebes a podívej se ze svého svatého, proslaveného obydlí! Kde je tvé horlení a bohatýrská síla? Tvé cituplné nitro a tvé slitování jsou mi uzavřeny? Jsi přece náš Otec! Abraham nás nezná, Izrael, ten o nás neví. Hospodine, tys náš Otec, náš vykupitel odedávna, to je tvé jméno.
Proč jsi nás nechal zbloudit, Hospodine, ze svých cest? Zatvrdil jsi naše srdce, aby se tě nebálo. Navrať se kvůli svým služebníkům, kvůli kmenům svého dědictví! Dočasně si tvůj svatý lid přivlastnili, tvou svatyni pošlapali naši protivníci.
My jsme tvoji odedávna. Jim jsi nepanoval, nazýváni nebyli tvým jménem. Kéž bys protrhl nebesa a sestoupil dolů, hory by se před tvou tváří potácely.
Jako když oheň spaluje suché roští a uvádí do varu vodu, tak dáš poznat svým protivníkům své jméno. Pronárody se budou před tebou chvět.
Když jsi konal hrozné činy, jichž jsme se nenadáli, sestoupils, a hory se před tvou tváří potácely. Od věků se něco takového neslyšelo, k sluchu neproniklo, oko nespatřilo, že by jiný bůh, mimo tebe, učinil něco pro toho, kdo na něj čeká.“
Druhé čtení z Písma (Zj 3,7-13):
„Andělu církve ve Filadelfii piš: Toto prohlašuje ten Svatý a Pravý, který má klíč Davidův; když on otvírá, nikdo nezavře, a když on zavírá, nikdo neotevře: „Vím o tvých skutcích. Hle, otevřel jsem před tebou dveře, a nikdo je nemůže zavřít. Neboť ačkoli máš nepatrnou moc, zachoval jsi mé slovo a mé jméno jsi nezapřel.
Hle, dávám do tvých rukou ty, kdo jsou ze synagógy satanovy; říkají si židé, a nejsou, ale lžou. Hle, způsobím, že přijdou a padnou ti k nohám; a poznají, že já jsem si tě zamiloval.
Protože jsi zachoval mé slovo a vytrval, zachovám tě i já v hodině zkoušky, která přijde na celý svět a prověří obyvatele země.
Přijdu brzy; drž se toho, co máš, aby tě nikdo nepřipravil o vavřín vítěze. Kdo zvítězí, toho učiním sloupem v chrámě svého Boha a chrám již neopustí; napíšu na něj jméno svého Boha a jméno jeho města, nového Jeruzaléma, který sestupuje z nebe od mého Boha, i jméno své nové. Kdo má uši, slyš, co Duch praví církvím.“
Kázání
Minulou neděli jsme slyšeli v kázání bratra Michaela o dveřích. O dveřích, která otevírají svá nadpraží, málem jsou z pantů vymknuté, aby mohl vejít král slávy, podivný král, jedoucí v prachu pouště na oslátku do bran věčného města které mu přichystalo potupnou popravu. A u dveří zůstaneme i dnes. Však i ona krutá smrt na Golgotě byla branou, Ježíšovou branou do pekel a ta zase branou na nebesa.
V dnešním prvním čtení z knihy proroka Izajáše jsme slyšeli volání. Volání zoufalé, ale při tom všem zoufalství odhodlané. „Proč jsi nás nechal zbloudit, Hospodine, ze svých cest? Zatvrdil jsi naše srdce, aby se tě nebálo. Navrať se kvůli svým služebníkům…! My jsme tvoji odedávna.“ Tak volají nevěrní Izraelci, kteří se obrátili zpátky k Pánu. Volají, aby přišel. Volají stíhaní okupací, vyhnanstvím, nesvobodou. Volají po vlasti, zaslíbené zemi, svobodě. A volají jako pokorní služebníci svého Pána.
My už naštěstí nežijeme v okupované zemi. Lidé z naší vlasti, kteří žijí v jiných zemích, tam nežijí jako vyhnanci, exulanti pro názor, víru nebo přesvědčení. Žijí tam proto, že se tak rozhodli. Že tam žít chtějí. Pro svou práci, studium, protože tam pomáhají, nebo prostě proto, že se jim ve světě líbí. Protože žijeme ve svobodné zemi, která je součástí svobodné Evropy, jež byla snem Jiříka z Poděbrad nebo Jana Ámose Komenského. A pro nás je to svět našeho pozemského žití.
Takže vlastně splněný sen, království Boží na zemi, není-liž pravda?
Donedávna to tak opravdu vypadalo. Všechno se zlepšovalo, problémy se řešily a překonávaly, státy spolu více či méně úspěšně spolupracovaly… Dnes vidíme kolem sebe svět v klimatické krizi, válka zuří ve skoro sousední zemi, váleční uprchlíci se stali našimi sousedy a máme za sebou pandemii, o jakých jsme četli jen v knihách o minulosti. A hlavně, svou svobodu s nevšední oblibou využíváme k reptání, brblání a nadávání. Často si stěžujeme na to, že nemůžeme mít všechno, co bychom chtěli a přesně kdy bychom to chtěli. Stáváme se ochotnými otroky spotřeby a nákupního šílenství. Kostely jsou prázdné nebo poloprázdné – v tom našem bohatém a skoro bezstarostném světě ještě o pořádný kus prázdnější než tam, kde lidi velké problémy ještě zdaleka neopustily, nebo se k nim, jako na Ukrajině nebo v Arménii, zase hodně ošklivě vrátily.
A přitom dveře jsou otevřené. Nejen ty, kterými má vejít král slávy, ale také ty, které právě on otevírá pro nás. „Hle, otevřel jsem před tebou dveře, a nikdo je nemůže zavřít,“ vzkazuje nám Ježíš Kristus. On je tím, kdo drží „klíče Davidovy“.
Je to vzkaz křesťanskému sboru ve starověké Filadelfii. Filadelfia byla malé městečko – a dodnes vlastně je. Leží na západě asijské části dnešního Turecka, jmenuje se Alaşehir a je asi tak velká jako Jablonec nad Nisou.
Už v době, kdy autor, kterému říkáme Jan, psal knihu Zjevení, byla Filadelfia jako by zakletá. Lidi tu stíhaly písečné bouře, zemětřesení a různé další katastrofy.
Zdejší sbor asi nebyl úplně velký a nejspíš neměl pocit, že je něčím pozitivně výjimečný, nebo že je snad dokonce k něčemu vyvolený. A právě tomuto malému a nepřízní pronásledovanému společenství píše autor Zjevení, že je jim otevřeno tak, že to nikdo nemůže zavřít. A dveře jim neotevírá nikdo menší než sám Boží Syn, vzkříšený Ježíš.
Přiznám se, že když jsem tuhle pasáž četl, skoro automaticky mi naskočila myšlenka, jak podobní filadelfští jsme my tady u nás ve Vrchlabí, nebo vedle v Křížlicích, Jilemnici nebo Trutnově. Pravda, písečné bouře tu nemíváme a zemětřesení také ne. Ale na mysli klesáváme – a ne úplně zřídka.
Vždyť kolik se nás schází k bohoslužbám – a to nemyslím jen tady u nás v evangelickém sboru, ale ve všech křesťanských církvích a kostelích? Kolik nás volá, tak jako Izraelité „Proč jsi nás nechal zbloudit, Hospodine, ze svých cest? Zatvrdil jsi naše srdce, aby se tě nebálo. Navrať se kvůli svým služebníkům…“?
A přesto máme otevřeno. Ježíš nám říká, že ty dveře jsou otevřené a nikdo je nemůže zavřít, „protože jsi zachoval mé slovo“.
Zní to jako odměna a možná se budete, tak jako já, ošívat – vždyť to není vůbec jisté, že jsem dosud zachovával Boží slovo. Já, hříšný člověk. Kdo jsem já, když i král David píše ve svém žalmu (Ž 22,7) „já však jsem červ a ne člověk, potupa lidství, povrhel lidu“? Tak co teprve já? Řecký originál je tu ale nadějný ve své nejasnosti – ve skutečnosti by se to dalo přeložit nejen jako důvod z minula – „protože jsi zachoval mé slovo“ – ale i jako příslib do budoucna. Hle, otevřel jsem před tebou dveře, a nikdo je nemůže zavřít, protože zachováš mé slovo.“ I ty, slabý člověče, malá a slaboučká církvičko, budeš mít sílu vytrvat a stát za Božím slovem, budeš mít vůli, sílu a odvahu nestydět se za mé Evangelium… Jediný, kdo nám ty dveře může zavřít, jsme my sami…
A tak poslechněme ten vzkaz, který nám říká, abychom se drželi toho, co máme, aby nás nikdo nepřipravil o vavřín vítězů – a máme toho opravdu hodně. Slovo, zaznamenané v Písmu, Ducha svatého, Božího přímluvce, milost Boží všude kolem sebe, jen otevřít oči, uši a další smysly. A máme víru, která nás podpírá.
A naše víra, opřená o Slovo Boží nás podpírá tak silně, že i nám tu Ježíš říká, tak jako filadelfským, můžeme být a budeme, přestože jsme tak slabí, padáme k zemi a nevíme často, kudy kam, Božími sloupy, sloupy v Božím chrámu nového Jeruzaléma.
Slyšeli jsme dnes velké slovo naděje. Naděje, že nejde o velikost našich zástupů a sílu naší pozemské moci. Naopak. Sloupem Božím nás činí víra a věrnost Božímu slovu. Tak vzhůru srdce, máme je u Pána! Amen