Vrchlabí 18. 2. 2024
Michael Pfann
Texty: Introit Ž 91,11n, 1. čtení Gen 3,1-21, kázání Mt 4,1–11, 3. čtení Žd 4,17n, pož. Ž 121, 5-8
Písně: 106, 324, 336, 769, 777
Pokušení snazších cest,
milé sestry a milí bratři, pokušení snazších cest.
*
Ježíš má hlad. Velký hlad. Je sám. Opuštěný. Už dlouho. Vydal se do pouště ujasnit si, co že vlastně je jeho poslání. Čtyřicet dní na poušti, na pustém místě, to není krátká doba. To, člověk začnou napadat nápady různé. Navštěvovat bytosti. Přitom to není dlouho, co byl přímo zaplaven Boží přítomností a jeho láskou.
Je to právě čtyřicet dní, kdy byl Ježíš pokřtěn. Nebesa se otevřela a Hospodin se k němu přiznal. „Toto je můj milovaný syn, toho jsem si vyvolil.“ Pokřtil ho tehdy Jan Křtitel. Nejdřív se mu ale stavěl do cesty. Jan mu říkal, ty chceš být pokřtěn ode mě? To by mělo být spíš naopak.“ Vlastně říkal: „Na to jsi moc dobrý.“ A aby to nebylo málo, Bůh dodal: „Toto je můj syn.“ Boží syn.
Od jordánské křtitelnice vede Duch Ježíše rovnou na poušť. Z vody do sucha. Od lidské a Boží přítomnosti do samoty. Od křtu na poušť. Od Křtitele k ďáblu. Jeden mu naznačoval, „na to jsi moc dobrý“. Moc Boží. Druhý mu bude chtít ukázat: „Na to nejsi dost dobrý.“ Moc lidský. Zase se mu někdo staví do cesty.
Pravda je taková, že Ježíš je jeden z nás. I on žil v napětí mezi Božskými výšinami a ďábelskými hlubinami. Někde uprostřed člověk – Ježíš, jeden z nás. Ani jemu se nevyhnulo pokušení. Jednou, podruhé, potřetí. A ani tím to neskončí…
*
Takže poprvé. Teď právě má Ježíš hrozný hlad. A co si budeme povídat, to se jednomu zatmí mozek. Dobré vychování jde stranou. Člověk je protivný. Nechtějte se potkat před snídaní. Božská předsevzetí padají. Nejdřív mi dejte najíst.
Ježíš vyrazil do pouště postit se, aby hledat sebe, aby si na začátku cesty ujasnil svoje poslání. Vyrazil do pouště, aby se setkal s Bohem. Místo toho se setkal s ďáblem. Ono to tak už někdy, když člověk hladově hledá správnou cestu, bývá. A Ježíš hladový je.
„Koukni na támhlety pěkně kulaťoučké kameny. Nepřipomínají ti bochníčky křupavě upečeného chlebíčku?“ našeptává ďábel. Hladový člověk vidí jídlo všude. I v kamení. A tohle není jen tak ledajaký človíček. Boží syn. Ten si umí poradit s kdečím. „Když už pro jednou máš ty Boží superschopnosti, tak je využij. Proměň si kamení v chleba. Najez se.“ Je to pokušení. Ono nejde jen o Ježíšův plný žaludek. Co všechno by s takovým kouzlením mohl udělat. Svět je plný hladových lidí. Mohl by lusknout prstem a všechny by je nasytil.
Jenže ono nejde jen o plná břicha. „Člověk je živý i ze slov, které vychází z Božích úst.“ cituje Ježíš Písmo. Pokrm pro tělo. Pokrm pro duši. Jedno bez druhého se nerýmuje. Jedna ruka netleská. Ono dojde i na to krmení. Taky to bude na pustém místě. A těch lidí budou tisíce. Nebude to ale bez slov. Nebude to jako když člověk v noci osaměle vyžírá ledničku. „Ještě plátek salámku.“ Nebude to bez druhých, bez vztahů, bez Boha, beze slov. Právě proto se pak na pustém místě zazelená tráva. Teď ale ještě nepřišel ten čas.
Nacpat si břicho teď a sám, by byla příliš snadná cesta. Ježíš by zneužil slova, které od Boha dostal do úst, kdyby ho využil k proměně šutrů na chleba. To slovo je moc vzácné, aby se s ním plýtvalo pro vlastní uspokojení. Proto Ježíš nepřišel. První set ďábel prohrál. 1:0 pro Ježíše.
*
Ďábel rozehrává druhé kolo. Mění se hřiště. Ďábel a Kristus stojí na střeše chrámu. Na tom nejsvatějším místě. Ďábel na to jde mazaně, sahá k Ježíšovým zbraním. Teď cituje Písmo on. „Víš, Ježíši, jak tvůj táta v Žalmech slibuje, že tě vezme pod křídlo. Ochrání tě. Zavolá na svoje anděly, aby tě nesli na svých křídlech, kdyby ti hrozilo nebezpečí. Je to pěkná písnička. Věříš jí? Tak si to vyzkoušíme. Skoč dolu. Já vim, je to vejška. Ale však tatínek sliboval, že si ani nohu o kámen nenarazíš. Cožpak by nechal svého nejmilejšího rozmáznout se o nádvoří před vlastním domem?“
Udělat zázrak. Div. To by nebylo od věci. Lidi spíš uvěří někomu, kdo dokáže velké věci. Ježíš by mohl ukázat jaké umí dělat zázraky a hned by si získal pozornost davů. Dostal by se do záře reflektorů. Jenže takhle to taky nefunguje. Však se píše, „nebudeš pokoušet svého Boha.“ Boha nebudeš provokovat! Nebudeš ho provokovat, abys dosáhl vlastních cílů. Skočit, aby mě zachránil. To je zneužití jeho péče.
Však ono dojde i na velké biologické zázraky. Ježíš bude uzdravovat. Dokonce křísit mrtvé. Nebudou to ale spektakulární divy. Bude to pomalá a náročná práce mezi lidmi. A nikdy to Ježíš nebude zkoušet na vlastní kůži. Však mu jde o lidi. On sám nakonec právě v tomhle chrámě narazí na odpor, který jeho samého zabije. Ježíš stojí na začátku cesty. Ta cesta vede k lidem. Je bude zachraňovat. Jeho samého to přivede na kříž. Lidi ale zachrání. Sebe ne. Ježíš nejde snazší cestou. Ježíš x Ďábel. 2:0.
*
Jdeme do třetího kola. Naši soupeři stojí na vysoké hoře. Celý svět se před nimi rozprostírá. Města a království. Jako na dlani. Stačilo by ji sevřít a Ježíš by to všechno měl v hrsti. Taková moc. Co by s ní všechno mohl udělat?! Co všechno by jako dobrý vládce mohl pro lidi zařídit. Jen trošičku se poklonit a Ježíš by mohl být vládcem celého světa. Dobrým vládcem. Jakým jiným.
Trošičku se upsat pro dobro věci. Faustovo pokušení. Mít vrabce v hrsti teď hned. Teď hned se ujmout vlády. A co přijde potom, to přijde potom. Teď je teď. Kdo by myslel na království nebeské. Vyhrněme si rukávy. Zapějme budovatelské písně. Budoucnost nečeká. Krásné zítřky začínáme stavět právě teď. My. Celý svět leží pod námi. V našich rukou. To nemůže špatně dopadnou. Teda, ne znova, a znova, a znovu. Však už jsme se z historie poučili. Vyvarujeme se cizích omylů.
A zas ne. Zas je to až podezřele snadná cesta. Pokušení moci. Unesl by Ježíš, tu moc, kterou mu ďábel nabízí. Kdo ví. Musel by se poklonit. Ne Bohu, ale ďáblu. Pak by už ale nebyl králem, Bohem pomazaným. Nad ním by nebyl už jen Hospodin, mezi nimi by byl ještě ďábel. To není královská cesta.
A ke kralování vede cesta. Vládcové, tak jako hrdinové se nerodí. Dobří vládcové rostou. Rostou cestou – učí se ze zkoušek, těžkostí, pokušení. Jednou bude Ježíš stát na jiné hoře a říkat „je mi dána veškerá moc, na nebi a na zemi. Jděte – získávejte mi učedníky!“ To bude říkat vzkříšený Ježíš. Jenže nejdřív musí projít tu těžkou cestu. Přes vlastní smrt. Volí tu těžší cestou. Přes překážky. Přes porážky. Ale teď zase prohrál ďábel. Jdi mi z cesty, satane. 3:0.
*
Ďábel mizí. Ale on se zas objeví. Znovu bude Ježíš říkat: „Odstup Satane.“ Pro tuto chvíli je ale pryč. Ježíš obstál.
Z nebe sestupují andělé. Dávají Ježíši kousek od všeho, co nabízel ďábel. Dávají mu jíst. Rozprostírají kolem něj svá ochranná křídla. Jako by mu vzdávali královské pocty. Chléb, a nemusel si ho vykouzlit. Andělská ochrana a nemusel skočit ze střechy. A království, které si nemusel usurpovat. Ve všech třech pokušeních obstál, od každého slibu se mu přece kousek dostává. Ne od ďábla, ale od Boha a jeho andělů.
*
Procházíme zkouškami. Jsou těžké. Často se nabízí snazší cesty. Anebo prostě vůbec není snadné vybrat, která je vlastně ta dobrá. Jak prohlédnout úklady pokušitele. Nesednout mu nalep. Kterou cestu si vybrat, když stojíme na křižovatce?
Pokud sbíráme odvahu říct, jdi mi z cesty, pokušiteli… Pokud se rozhodujeme pro tu těžší a nevíme, jestli to zvládneme, tak vězme: Už tu jeden byl. A obstál. Byl to syn Boží. Jeden z nás. Člověk. Odolal pokušení snazších cest. A že byla ta jeho těžká. Ale došel k cíli. Díky němu můžeme my taky. A to dokonce i přesto, že často pokušení podlehneme. Nabízí možnost zvednout se a vyrazit znovu, novou cestu. Těžší, užší ale dobrou. Díky za to! Amen