Daniela Brodská
Biblický text (Ga 4,1-5):
„Chci říci: Pokud je dědic nezletilý, ničím se neliší od otroka, ač je pánem všeho. Je podřízen poručníkům a správcům až do doby, kterou otec předem stanovil.
Tak i my, když jsme byli nedospělí, byli jsme otroky vesmírných mocí. Když se však naplnil stanovený čas, poslal Bůh svého Syna, narozeného z ženy, podrobeného zákonu, aby vykoupil ty, kteří jsou zákonu podrobeni, tak abychom byli přijati za syny.“
Kázání:
Sestry a bratři, milý sbore!
Začal nový občanský rok a začal také měsíc, v němž se tradičně konají modlitební setkání křesťanů. Modlitby za jednotu v Kristu. To je dobrý záměr. Při organizaci setkávání dochází samozřejmě k přípravným rozhovorům mezi duchovními správci církví. A stalo se mi, v Kladně, že představitel jedné církve odmítl účast na modlitbách, protože jsou při nich také katolíci. Prý většina členů jejich sboru právě od katolíků odešla a tak s nimi nemohou vstupovat do spolupráce, ani modlitební ani bohoslužebné. Ptala jsem se: Čeho se obávají, když poznali pravdu evangelia a zakotvili v ní své životy? Odpověď jsem nedostala.
Pavlův dopis Galatským naznačuje, že i v počátcích křesťanství měla církev komunikační problémy. Apoštol povzbuzuje a brání společenství povolané Kristovou milostí před těmi, kteří chtějí darovanou svobodu obrátit v pravý opak. Z každého řádku je cítit, jak nasadil všechno, aby evangelium milosti dosvědčil jako sílu mocnější, než pocity ohrožení. Jak je to zase aktuální.
Když církevní otcové v minulosti vytvářeli rozvrh biblických čtení pro jednotlivé neděle církevního roku, zařadili tento dnešní text hned po vánocích. Jakoby tušili, že je potřeba hned na počátku církevního roku otevřít rozhovor se zablokovanou vírou. Jakoby tušili, jaké potíže mohou mít křesťané za téměř 2000 let, při modlitbách za jednotu v Kristu.
To je však jen jeden příklad toho, jak může víra ztratit svobodu a propadnout svazujícímu strachu. Toho by se neměli bát jen ti, kteří přešli z církve do církve. Nebezpečí jsme vystaveni všichni. Není to tak dávno, co jsme prožívali vánoční vytržení z všední reality, cítili jsme občerstvení a povzbuzení. Ale možná už dnes jsme zase zpět v koloběhu otrocké dřiny. Nemusí to být fyzická dřina. Mnohem těžší je otročina duchovní, kdy žijeme dny ve stínu strachu z nezvládnutých úkolů a o to pak větším strachu z nezvladatelných sil. Kosmická tělesa, hrozící srážkou se zemí, přírodní katastrofy, zneužitelná technika, záhadné nemoci… Mnoho podob má všudypřítomný pocit ohrožení. Jak ho zahnat? O vánočních svátcích jsme si připadali bezpečnější, ale nyní jako bychom byli opět vydáni napospas propagandě, která nás zpracovává. Doba, v níž je nám dáno žít, není lehká. Probíhá v ní mnoho skutečností, poznáváme nové kultury, rozličné duchovní systémy, hlava se z toho točí. Pokud se sami snažíme orientovat, vede nás většinou bludička našich iluzí. Nemusíme však bezradně bloudit. Nechejme se vést jasným biblickým poselstvím. Doba hledání a rozlišování duchů vyžaduje pohled dospělé víry.
V Nové smlouvě se o tom píše na mnoha místech: Nezůstávejme již u počátečního učení o Kristu, ale směřujme k dospělosti. (Žd 6,1). Vzdělávejme svoji víru. Přestaňme kroužit jen kolem svého spasení, ale vydejme se vstříc Pánu po jeho úzké cestě. Dovolme Kristu, aby obnažil falešné opory, zbořil dělící zdi, přitáhl si nás k sobě. Poznali jsme lásku, kterou má Bůh k nám… Láska nezná strach. „Nebojte se…“ znělo ve vánoční zvěsti. Bůh poslal svého Syna a my se můžeme přidat k chvalozpěvu se Simeonem: Mé oči viděly spasení, které jsi připravil přede všemi národy.
Pochopili jsme to? Bůh ve svém Synu se nechává brát do lidské náruče, dává se nám zcela do rukou – od bolestí narození až do hořkého kříže. Pašijní píseň to shrnuje slovy: Neb hned jak se narodil z panny Syn člověka, tu se ho hned dotkla nás hříšných potupa. (311) Takto máme porozumět dospělé víře zletilých dědiců. Bůh nám v tomto posledním čase odkázal svět, v němž je ve všem s námi. Ježíš je jediný Pán a prostředník. Přijímá nás za Boží děti s plnými právy Božích spolupracovníků. Proč bychom se měli strachovat?!
Člověk je ovšem ve své historii tak ubitý nadvládou silnějších nad slabšími, že spoustu sil věnuje vlastnímu obhajování. Dnes se to promítá v časté argumentaci „mými lidskými právy, ochranou mé osobnosti“. Už se ale zapomíná co je pokora, vedle práv člověka se zapomíná na jeho povinnosti, na ochranu práv toho druhého. Lidskými vztahy zmítá často uražená pýcha. Podobné postoje si pak lidé promítají do Božího jednání. Apoštol Pavel to považuje za nezletilost víry, za duchovně neudržitelný stav. Pavel jde tak daleko, že nechce vidět kvalitativní rozdíl mezi židovstvím a ostatními národy. Setkal se s Ježíšem, proto všechny historické zásluhy ztrácejí důležitost. Jediné, co ho zajímá, je svoboda v Kristu. Vtělení Božího Syna Pavlovi potvrzuje, že strach z nadosobních sil nemá opodstatnění, že každý duch manipulace ztrácí sílu. Přijmout tuto svobodu, důvěřující moci přicházejícího Božího království, zachytit v životě tento zlom, otevřít se mu, přestat se pozorovat a s Bohem účtovat – to je spása.
Tuto biblickou výpověď zopakuji na závěr ještě citátem z literatury (Anselm Grün „Zdraví jako duchovní úkol“): „Naše doba je v pokušení smrtící vůle po dokonalosti, v nezměrném pracovním nasazení, ve snaze po absolutním zabezpečení, po absolutní záruce zdraví a po zdařilém zvládnutí života. Nenechávejme se takto zotročit. Ztrácíme možnost rozhovoru, nebudeme schopni se sdílet v radosti z toho, že jsme byli od Boha poznáni, přestaneme se těšit z Božího milosrdenství. Vždyť je o nás psáno: Protože jste synové, poslal Bůh do našich srdcí Ducha svého Syna, Ducha volající abba, Otče. A tak už nejsi otrok, nýbrž syn, a když syn, tedy z moci Boží i dědic.
Modlitba: Pane, tvé slovo nás osvobozuje, abychom poctivě viděli svůj život. Dal jsi nám víru, abychom mohli žít bez strachu z ohrožujících mocností. Svým Duchem nás povzbuzuješ a pomáháš, abychom dospělou vírou dědiců dosvědčovali tvé panování na této zemi. Amen