Jakub Kašpar
Biblický text (L 4,16-19):
„(Ježíš) přišel do Nazareta, kde vyrostl. Podle svého obyčeje vešel v sobotní den do synagógy a povstal, aby četl z Písma. Podali mu knihu proroka Izaiáše; otevřel ji a nalezl místo, kde je psáno:
‚Duch Hospodinův jest nade mnou; proto mne pomazal, abych přinesl chudým radostnou zvěst; poslal mne, abych vyhlásil zajatcům propuštění a slepým navrácení zraku, abych propustil zdeptané na svobodu, abych vyhlásil léto milosti Hospodinovy.‘“
Kázání
Dnes je, milé sestry a milí bratři, na kalendáři datum 17. listopadu. Před třiceti lety to nebyla neděle, ale pátek, a odpoledne toho dne se na pražském Albertově sešly tisíce lidí, především studentů, aby jednak uctili památku studenta Jana Opletala, zabitého nacisty padesát let předtím, a jednak dali hlasitě najevo, co si myslí o stále silném, kamenném a zatuchlém komunistickém režimu, ve kterém jsme žili. Byla to první režimem povolená demonstrace od roku 1968. I proto bylo takovým šokem, když komunistická policie navečer účastníky manifestace surově zbila na Národní třídě a ten páteční večer jako by odzátkoval natlakovanou láhev, plnou nechuti dál setrvávat v tom šedém sešněrovaném nesvobodném smrádku, kterým se pozdní normalizace vyznačovala. Vytryskla vůle ke svobodě a po pár týdnech bylo už snad úplně všem jasné, že se ten proud nedá zastavit. Pro svou poklidnost a nenásilnost se záhy ujalo říkat té změně Sametová revoluce.
Taky jsme se jí zúčastnili, taky jsme, nejspíš všichni, zvonili klíči, nosili na triku (nebo spíš na bundě) triko-trikolóru, volali „Už je to tady!“ a „Havel na Hrad!“ a těšili se, jak bude všechno nové, krásnější, svobodné, lepší, prostě, odteď už všechno bude fajn. Po padesáti letech nesvobody přišlo milostivé léto, rok byl posvěcen a všichni obyvatelé země si navzájem vyhlásili svobodu. Byli jsme jako Izrael, kterému prorok Izajáš prorokoval: „Duch Panovníka Hospodina je nade mnou. Hospodin mě pomazal k tomu, abych nesl radostnou zvěst pokorným, poslal mě obvázat rány zkroušených srdcem, vyhlásit zajatcům svobodu a vězňům propuštění.“ (Iz 61,1)
Jako propuštění vězňové a zajatci jsme se tehdy radovali a konečně zhluboka vydechli. Naši bachaři šli od válu a my jsme měli před sebou novou, svobodnou éru, kdy se vláda věcí našich zpět k nám navrátila. Každý z nás se mohl stát sluncem a přestat být pouhou planetou, každý z nás mohl setřást svou bázeň staletou – ostatně, píseň Až se k nám právo vrátí od Spirituál kvintetu patřila jednoznačně do našeho revolučního zpěvníčku.
Jak to, tedy, že dnes tak často slyšíme – a možná někteří z nás dokonce i říkáme – že to tehdy nestálo za to? Jak to, že v nedávném průzkumu veřejného mínění víc než třetina lidí nad 40 let vypověděla, že podle nich za komunistické normalizace bylo líp? Jak to, že to dokonce slýcháme od některých křesťanů, se vší komunistickou nenávistí k víře, církvi a věřícím, kterou přece musíme mít stále v paměti?
Obávám se, že už drahně let se rýpáme v bolestech a bolístkách, které jsme si sami způsobili, a sami si působíme. Totiž vlastní, často k uzoufání pečlivě udržovanou, naivitou kombinovanou s dědictvím obou předcházejících totalit, kdy nacisté i komunisté nedovolovali lidem občansky a společensky žít, a když, tak jedině pod kuratelou všudypřítomného dohledu a jedině v rámci oficiálních, režimem kontrolovaných, institucí. Vstoupili jsme na onom sklonku roku 1989 do svobody s ohromnými očekáváními toho, jak teď už bude všechno jenom krásné a dobré, lidé hodní a slušní, všichni potáhneme za jeden provaz a vůbec, bude už jenom líp. Jako ti zajatci a vězni, když vylezou ze svých cel a kobek, nadšeně stojí před věznicí, kde už je nikdo nedrží, oslnění sluncem a všechno je nádherné… než si uvědomí, že se svojí svobodou budou muset sami nějak naložit.
Nebyli jsme připraveni – a popravdě jsme vlastně jako společnost ani připraveni být nemohli, protože nebylo nikoho, kdo by nás připravoval – na to, že svoboda neznamená jen, že se zbavíme okovů, ale také nutnost se o sebe postarat. Že totiž vězení nejsou jen mříže, ale také jistota. Smutná, pochmurná a pro některé zajatce velmi krutá, leč přesto – jistota. A my vykročili do zářivého světla svobody a po pár krocích stoupli do neznáma se svobodou kráčející nejistoty.
Jako by se tehdy naplnila naděje, o které mluví apoštol Pavel v listu do Říma, „že i samo tvorstvo bude vysvobozeno z otroctví zániku a uvedeno do svobody a slávy dětí Božích“ (Ř 8,21). A ona se, i když občas skřípeme v těch třiceti letech zuby, bratři a sestry, naplnila. Tedy v tom svém světském vzezření, v té své světské podobě se naplnila. Přestal nás utiskovat světský krutovládce a začali jsme si vládnout sami, prostřednictvím těch, které si sami volíme.
Žijeme už třicet let ve svobodné zemi, ve svobodné společnosti, kde věci, které se nám nelíbí, máme právo zkoušet měnit a také máme možnost tu změnu dokonat, když vytrváme a vezmeme ji za správný konec ve správný okamžik. Radujme se z toho.
Ten pátek 17. listopadu a Sametová revoluce, která následovala, jsou ale jen otevřené dveře na ten svobodný svět. Otevřené dveře do Milostivého léta, v němž záleží na osvobozených, stanou-li se i uvnitř sebe samých opravdu svobodnými, anebo vskrytu zůstanou jen zajatci, i když s pouty sejmutými.
V Písmu se můžeme dočíst, kde tu skutečnou svobodu hledat. „Duch je tím Pánem. Kde je Duch Páně, tam je svoboda,“ píše Pavel ve svém druhém listu korintskému sboru (2K 3,17). Tedy ne to, co a jak je kde psáno v zákonech, dokonce ani Ústava tu svobodu nezaručí. Skutečná svoboda je spojená s působením Ducha svatého, Ducha Páně. Skutečná svoboda se nachází tam, kde Duch působí. Otevřené dveře Sametové revoluce k občanské a politické svobodě v zemi nám usnadnily i cestu k Duchu Božímu. V kostelích nás nešpehují žádní estébáci, žádné domovní důvěrnice si nezapisují, že chodíme pravidelně každou neděli na bohoslužby a naše děti nikdo nešikanuje proto, že chodí na nábožko. Zároveň ale vnějšková svoboda cestu k Duchu z jistého pohledu i znesnadňuje, protože je náhle vidět spousta dalších věcí kolem, spousta rozptylujících lákadel a svodů, které předtím vidět nebyly. Protože byly zakázané, nedostatkové, nebo ze zkaženého Západu. Je to tedy na nás, a jenom na nás, jak si v každodenním plahočení dokážeme s tou svobodou poradit.
Apoštol Petr dokonce říká takovou zvláštní věc: „Podřiďte se kvůli Pánu každému lidskému zřízení – ať už králi jako svrchovanému vládci, ať už místodržícím jako těm, které on posílá trestat zločince a odměňovat ty, kteří jednají dobře. Taková je přece Boží vůle, abyste dobrým jednáním umlčovali nevědomost nerozumných lidí.“ (1Pt 2,13-15) To je, věru, divná řeč. Pro to jsme přece klíči nezvonili, abychom se někomu podřizovali! Nebo naopak – tenkrát v listopadu jsme zvonili klíči právě proto, abychom se pánům už podřizovat nemuseli! On ale, pozor na to, Petr pokračuje! „Jste svobodni, ale ne jako ti, jimž svoboda slouží za plášť nepravosti, nýbrž jako služebníci Boží. Ke všem lidem mějte úctu, bratrstvo milujte, Boha se bojte, krále ctěte.“ (1Pt 2,16-17) Ano, podřizujte se lidskému zřízení, ale nesmíte při tom nikdy zapomenout na to, že jste světlem světa a solí země, na to, že jste svobodní jako služebníci Boží, nikoli světských pánů. Mějte úctu k lidem a milujte své bližní. To musíte dělat, i kdyby vás za to svět trestal, protože to je vaše prvořadá role, vzkazuje Petr ve svém listu. Stovky perzekvovaných duchovních i křesťanských laiků minulých totalit svědčí svými osudy o tom, co to znamená v dobách vnější nesvobody. A na nás je, abychom svědčili, co to znamená v době, kdy nám v tom, abychom byli svobodní, jako služebníci Boží nikdo nebrání.
V listu Jakubově čteme, že máme „mluvit a jednat jako ti, kteří mají být souzeni zákonem svobody“ (Jk 2,12). Svobodu máme a soud bude v tom, jak jsme s ní, jeden každý z nás, naložili. Být povolán ke svobodě je, bratři a sestry krásná věc. Nezapomínejme ale na to, že ta veliká krása má také svou druhou stranu, na které je každodenní práce, pokora a služba. A v tom nám, prosíme, Pane náš, pomáhej. Amen